pilina & hoblina

Po tomhle moje tělo i duše prahly. Včera jsme s kamarádkama využily krásnýho počasí a šly se cournout do parku. Seděly jsme tam tři hodiny na sluníčku a kecaly, nechtělo se nám domů. To byl vyloženě balzám na duši.  Připadala jsem si zase úplně normálně, jako člověk, tvor společenský. Dokonce jsem vylezla z legín a tílka, mojí uniformy posledních x měsíců, oblíkla jsem si šaty a namalovala jsem se. Obě kamarádky chodí do práce a mají už velký děti, a tak jsme se bavily prostě úplně normálně. Jo holt kombinace mateřská a lockdown člověka poznamená. Tohle je pak úplný osvěžění.  Večer, když jsem dorazila domů, uchozená a příjemně unavená, nastal takovej ten prchavej okamžik štěstí. Kuba spal v kočáru, sluníčko zapadalo a ptáci zpívali. Bylo mi líto se zavřít doma, ještě jsem nechtěla, ještě jsem potřebovala ten krásnej večer prožít do posledního paprsku. A tak jsme si s mužem a sklenkou vína sedli na schody v předzahrádce. Ulice už byla úplně tichá, jen ty ptáci. Bosý nohy jsem si hřála

Na zahradě máme novýho kámoše. Nevíme, odkud k nám tenhle záletník chodí, ale je to čistej a přítulnej kocour. Maruška mu říká Zelenoočko a chce ho samozřejmě adoptovat.  Ten zrzavej na skleníku je Bafík od sousedů. Má tu svoje vyhřívací místečko. Chodí vždycky na dvě hodiny dopoledne a je přesnej jako hodinky. Odpoledne chodí někdy taky, když je u něj doma moc dětí. Na to, že nemáme žádný zvíře, je na naší městský mini zahradě někdy docela živo. Letos nás venku čeká hromada práce, na zahradu jsme pořádně nesáhli za celou dobu, co tu bydlíme. Ale začínáme na druhé straně domu – v předzahrádce. Pořád jsem jí chtěla nějak upravovat, doplňovat, zachovat těch pár kytiček, co už tam rostly. Ale zjistila jsem, že jestli to má nějak vypadat, musí se to prostě zrýt celý a vysadit úplně nově a nějak smysluplně. Aby tu pořád něco kvetlo od května do listopadu. Aby tu byly vysoký i nízký rostliny. A hlavně ty, který mám ráda. Takže kromě dvou pěkných velkých růží šlo tenhle týden všechno pryč. Je

Dohání mě jarní únava. Nechce se mi vůbec nic dělat, jen ležet v posteli a číst. To se ale nějak neslučuje s jedenáctiměsíčním kojencem, druhačkou na onlinu, mužem na home office, výrobou na zakázku a tvořením a focením pro dětský časopis. Co jsem si to na sebe zase upletla? K tomu ještě minulý týden lehčí viróza a tak jsem prostě celý víkend proflákala. Připadám si pak ale hrozně provinile a neefektivně. Kde jsou ty časy, kdy jsem ráno spala do jedenácti a bez výčitek. Nojo, to jsou takový řeči zahořklý a unavený matky, která už jede jen na kafi a čokoládě.  V sobotu jsem se ale rozhodla vyspat do růžova! Udělaly jsme si s Maruškou dámskou jízdu: nejdřív slunečná procházka, pak horká vana, pleťová maska, svíčky, vonný olejíčky. Víno a cola. Relaxační hudba. Klukům jsme zakázaly chodit nahoru. Nakonec, když jsem jí uložila, zahrabala jsem se do peřin a místo mobilu jsem si vzala knížku. Pak už si jen pamatuju, jak mi vypadla z ruky, a tak jsem zhasla lampičku a po dlouhý době jsem spal

Jsem v časopise! Ne, že by to po osmnácti letech práce v médiích bylo poprvé. Ale je to asi prvně, co čtu svoje jméno v titulku a ne v kreditu v ohybu stránky.  Březnové Marianne bydlení představuje pilinu & hoblinu v tipech redakce. Klasicky se tam vešla jen tak desetina z toho, o čem jsme si s báječnou redaktorkou Mirkou Vernerovou povídaly. Papír je nemilosrdnej. Popisuju tam svoje začátky, jak jsem si myslela, že mám nakoukáno z časopisů a vyrábět věci ze dřeva bude strašně snadný. A jak jsem se sakra spletla. Že dřevo je živý materiál a dělá si co chce. Jo, tak o tom se přesvědčuju každý den znova. Nejvíc se bojím, že se někdo ozve s reklamací, třeba že mu dřevo popraskalo nebo se překližka začala prohýbat. Taky se bojím, že jsem moc drahá. Nebo moc levná. Nebo málo originální. Nebo moc kýčovitá. Prostě pořád o něčem pochybuju.  Ze stránky v časopise mám ohromnou radost. Mám za sebou v té opačné roli řadu rozhovorů malých i velkých, a každý zpovídaný člověk se chová trochu ji

Utekli jsme do hor. Na místo, kam turisti nechodí. Do vesničky, kde končí i silnice. A tam, v lesích, mezi srnkama a zajícema, jsem si nabrala do hrsti trochu síly na příští týdny. Teď už jsme doma a já z toho žiju. Ze sluníčka, který teď tady nemáme. Z toho božskýho čistýho vzduchu, kterej jsme si chtěli nadýchat i do zásoby.  Ze saunování po dlouhých procházkách.  Z kávy na terase a opalování jen v podprdě. Z pivka s kamarádama. Ale nekňourám! Chápu, že problém je velkej. Soustředím se na to, co můžu dělat doma. Mám plán na nadcházející týdny: ♥ uklidit a zorganizovat další část dílny ♥ vymyslet, co letos budeme dělat se zahradou a kde začít ♥ natřít všechny koncové lišty u obkladů stěn jednou barvou (po mých pokusech mají aktuálně 4 barvy :) ♥ vytřídit staré hračky, oblečení a další věci, který zabírají místo, prostě jarní úklid ♥ přečíst si konečně Houpačky od Lucie Maruška má taky ve svých plánech jasno. Vždycky měla: A ještě na jednu věc jsem se teď upnula! Letos to na velké cest