pilina & hoblina

Vydejte se na výlet do Krušných hor. Vylezte na hrad. Kochejte se. Vypijte tam Krušnohora.  Doma s kamarády se pak zahřejte pořádným jídlem (tentokrát ramen) a dobrým pitím. Večer si jděte brzo lehnout a dobře se vyspěte. Ráno vstaňte brzo, a s pocitem, že si to zasloužíte, protože máte za včerejšek jedenáct tisíc kroků do kopce, v mrazu a hlubokém sněhu, zadělejte těsto. Zatímco kyne, zalezte si ještě v pyžamu pod deku a pusťte si něco hezkýho. Já dneska Julie & Julia s Meryl Streep. To je přesně film ke skořicovým šnekům. Upečte ty šneky. Nešetřete máslem a cukrem.  Vraťte se k filmu. Odpočívejte. Když chcete, spěte, když ne, jděte se projít. To je celý. Zen se dostaví! Za fotky z výletu a ramen party děkuju Jirkovi a Janě. Poslední foto: Netflix.com

Nedávno jsem si tady stěžovala, že v Lounech se sněhu nedočkáme, tak konečně dorazil i k nám do nížiny. Asi jen na pár hodin, ale je to krásný. Od rána se sype jak z roztržený peřiny. Kotěrka pod sněhem je nádherná, připadám si jak v minulým století. Dvouhodinová procházka v chumelenici, to byla moje dnešní psychohygiena. Plus to, že jsem oběd nevařila, ale koupila v okýnku. To bych teda v minulým století nemohla. Když u nás napadlo deset centimetrů, zbytek republiky už musí být totálně pod sněhem. Nevím jestli jo, nesleduju zprávy. Na facebooku už jsem si uspala příspěvky od několika lidí. Chci teď koukat jen na fotky dobrýho jídla, východů slunce, koťátek a tak. Udržuju si tak svůj svět v pořádku.  Zítra se chystáme na procházku někam do hor, tak doufám, že se nám v tom počasí povede vyjet alespoň kousek nad Litvínov. Nemáme řetězy. Moje krokovací výzva se mi daří skvěle plnit, jen to má jeden háček. Pokaždý, když přijdu domů, zlikviduju půlku čokolády. Tak nevím, jestli není lepší n

Zapomněla jsem už, jak náročný je starat se o miminko s horečkou. Naštěstí tyhle malý tvorové se dokážou ze všeho rychle vzpamatovat, a tak to, co vypadá v pátek večer hrozně, je v neděli už dobrý. Ale stejně jsme všichni tenhle víkend jak přejetý.  Včera, v komatickým polospánku vedle Kuby, se mi zdálo několik hrozně živejch a zvláštních snů. Třeba, že jsem pantoflí zabila velkýho pavouka pokoutníka (brrr), kterej lezl po zdi. Když jsem tu botu sundala, na stěně nic nebylo. Otočím botu a na podrážce leží mrtvej nádhernej obrovskej motýl. Divný. Další sen – můj muž přivedl domů čtyři zlobivý otrhaný děti, řekl, že jsou jeho a budou od teď s námi bydlet. Děti začaly okamžitě běhat po baráku a likvidovat věci, nábytek, všechno. Já jsem na to koukala jak opařená a vysvětlovala jsem mu, že další děti už prostě nedokážu zvládnout. Hrabe mi? Asi jo! Poslední sen byl o kamarádovi, kterýho jsem už strašně dlouho neviděla. Za svobodna a bezdětna jsme chodili třikrát týdně na pivo. Zažili jsme t

Jednou za čas na něj dostanu ohromnou chuť. Většinou někam jdeme, ale když to nejde jinak, klidně si ho doma ušudláme. Tohle dnešní sushi jsme ani nemuseli šudlat – Chirashi Sushi se dá přirovnat k sushi salátu a jsou to prostě jednotlivé součástky, ochucené a navrstvené v misce.  Do misky dáte rýži a na ní si naskládáte libovolně všechny možný ingredience, který se jinak používají jako náplň. Teda nevím jestli to takhle úplně přesně dělají v Japonsku, ale my jsme to takhle dneska dělali :) Měli jsme grilovaný kalamáry, krevety, lososa, avokádo, mrkev naloženou v nálevu z rýžového octa a cukru a samozřejmě nesměla chybět sojovka, zázvor a wasabi. A salát z řas! Jinak sníh u nás v Lounech pořád není – sotva trochu napadne, hned to roztaje. Ale stačí vyjet o pár kilometrů a tak 100 m nadmořské výšky dál, a dá se už i sáňkovat. Dneska jsme si to užili kolektivně. Nevím, jestli je to tím asijským jídlem, ale dneska jsem fakt v zenu. Z těhlech malých radostí, jako je odpoledne venku a domác

Dny jsou si čím dál podobnější. Ráno vzbudit Marušku, svačina, odvézt do školy, domů, kafe, vaření, oběd, nakrmit a uspat Kubu, kafe, na chvíli do dílny, pak na procházku s kočárem, kafe, zase do dílny, chvíli něco na počítači, večeře, vyvařit roušky, koupání, uspávání a když to vyjde, sklenička vína a chvilka s Netflixem... a ráno zas nanovo.  Už týden vyhlížím sníh, všude už je, jen u nás navzdory předpovědím ani vločka. Ale včera ráno aspoň parádně mrzlo. Koukala jsem se skrz namrzlý okno na skleník a plánovala jsem si, co si na jaře kam zasadím a co se musí na zahradě předělat.  Odpoledne jsem dělala objednávku pro kamarádku Péťu. Protože je to asi největší fanynka Beatles, kterou znám, rovnou jsem jí vyrobila sadu broukových magnetek. Jestli máte stejný hudební vkus jako Péťa, mám teď tuhle beatlesáckou sadičku i na Fleru .  Jak zvládáte tyhle dny, který jsou jeden jako druhej? Vadí vám stereotyp, nebo je vám v něm vlastně dobře? A čím si teď děláte dobrou náladu? 

Nedávno jsem se tady dojímala, jak báječné máme sousedy . Možná je to tím, že tahle část města prostě má silné genius loci. Kotěrova kolonie v Lounech je jedním z nejstarších zahradních měst u nás a dodnes funguje tak, jak to její architekt před více než sto lety zamýšlel: poskytuje lidem ve městě výhody života na vesnici.   Jen několik bytů v domě a ke každému bytu patřila vlastní zahrádka, často i chlívek nebo kurník. I tak mohl dobrý architekt usnadnit život lidem z venkova, kteří přišli do města za prací. Miluju procházky s kočárem po okolních ulicích. Nakukuju lidem do předzahrádek i do oken, prohlížím si vánoční výzdobu a když napadne i trochu sněhu, je to prostě fakt pěkný. Občas něco cvaknu, abych se těmi hezkými domy mohla kochat i doma. Málokde ve městě už dneska vidíte třeba dřevěné okenice. Kolonii pro drážní zaměstnance, na jejímž okraji bydlíme, začal stavět Jan Kotěra v roce 1909, v době velkého hospodářského rozvoje Loun. Podle původního plánu mělo vzniknout unikátní za

Neměli jsme super nazdobenej blogerskej stromek podle posledních nordic trendů. Neměli jsme ani Zero Waste zabalený dárky do šátků. Za úspěch považuju, že se mi podařilo jakž takž udržet uklizenou kuchyň a obývák do Štědrého večera.  A taky dorazit alespoň tak na polovinu setkání a výletů včas. Měli jsme takový obyčejný svátky s dětma, rodičema, sourozencema, švagrama, kamarádama a obvyklým chaosem. Bylo to krásný krásný. A pro Kubíčka poprvý.  Letos jsem maximum předvánočních příprav nechala na druhých. I díky tomu jsme si mohli na Štědrý den místo chystání užít procházku. V okýnku naší oblíbené restaurace jsme si vyzvedli hotové řízky a obalené filety z candáta. To byl nejlepší fígl letošních Vánoc. Příště to udělám znovu. Pak už domů prostřít, dodělat rybí polívku, načančat se, všechno to nandat na stůl a užívat si Štědrý večer.  My jsme si navzájem moc velký dárky nedávali. To, co potřebujeme, už máme. Ale mně se sešla na lince pěkná zásobička dobré kávy a to mám fakt radost.  Jina