pilina & hoblina

Ten únor mě fakt nebaví. Každý rok mi to hnusný počasí vadí víc a víc a to rozplizlý období mezi Vánocema a prvním pivem na zahrádce bobtná a bobtná do větších rozměrů. Už nutně potřebuju jaro. Pořád mám silný cukání vzít Kubu a ujet někam do tepla. Ale stav účtu ani práce mi to nedovoluje, aspoň ne teď hned.  Tak aspoň že tenhle týden svítilo. A tak si spřádám plány. Na to, co si letos vylepšíme v Arnoštkovi a kam vezmu děti na výlet. Tenhle týden jsem už nevydržela a v největším mrazu jsme jeli vyzkoušet, jak se nám bude sedět u novýho stolečku. Byl to nečekaně super zážitek, našli jsme ukrytou louku se starým včelínem, vyplašili stádo srnek a potkali kolonii datlů. Takhle zblízka a v takovém počtu jsem je neviděla a hlavně neslyšela od dětství.  Máme stoleček. A bordel v autě, ale nebojte, to do jara uklidíme. Vidíte datla? Napočítali jsme jich osm. Na to, kam zas vyjedu se stánkem a jaký nový zajímavý lidi potkám. Chystám toho hodně! Trhy, dětské dílny a nově taky tvůrčí d...

... za jeden víkend?  Odvolit (jen já, protože Erik je Slovák). Rozebrat kuchyňskou linku a nadávat ve čtyřech jazycích (Erik). Pobalit brusle, oteplovačky, čepice, rukavice, šály a svetry, tablety, mlíčka, plínky a autíčko i s popelářem a vyklidit pole směr jih (já + děti). Vyměnit podlahu v kuchyni a obýváku (náš skvělý pan Malát s Erikovou asistencí). Jít na vycházku zámeckým parkem se čtyřmi vodítky, třemi alpakami, dvěma dětmi a jedním malinkatým štěnětem border kolie. Masopustní průvod! :) Zleva: Diego, Esmeralda, Maruška a Bella. Moje oblíbené lamy. Naplánovat si trhy, kreativní dílny a novou řadu suvenýrů a dřevěných šperků na blížící se turistickou sezónu. Dát si opulentní anglickou snídani. Sejít se s věrnými zákaznicemi a spontánně si s místními připít v hosdpodě na výsledek voleb.  Stát poprvé v životě na bruslích (Kubíček). Nechat si přejet dva prsty bruslí a zakrvácet zámeckou kavárnu (Maruška). Přijet domů s obvázaným dítětem a radovat se z nové podlahy. ...

Včera ráno vypravit Marušku na lyžák. Velké nadšení. Už z autobusu mi poslala několik videí krajiny ubíhající za oknem, čímž si vyplácala všechny data. Po příjezdu na hotel zjistila, že tam není wifina. A to je ještě nutili jít na procházku pět kilometrů! A večer hráli hry, ne na mobilu, ale ve společenský místnosti!!! Úplnej koncentrák. To my jsme si udělali pohodovou sobotu. Kávička, volby, pak domů péct kachnu s mandlovo perníkovou nádivkou. Šlofík po obědě a večer lahvinka dobrýho vína u Netflixu.  Stejně to měli i ostatní rodiče, který hned, jak autobus zahnul za roh, omládli o deset let a rozjela se živá debata, co kdo bude ten týden dělat. Samý příjemný věci, takovej hezkej happening to byl. Chybělo jen bouchání špuntů.  Díky, LVZ! Je na čase, aby naše dámička začala jezdit na tábory.  Cha cha cha. Na jarní trhy bych chtěla vyjít se spoustou nových šperků, a tak už si zkouším různý materiály, vzory a kombinace. I na to byla tenhle víkend chvilka času.  A ledňá...

Nic moc, tyhle začátky roku. Dny jsou krátký a šedý a všechno jde ztuha.  Včera velký zklamání – oligarcha zproštěn viny. Chce se mi zvracet. Přijde mi to, že to celou naší zemi vrhá zpátky do středověku. Vůbec si nepřipadám jako v civilizovaný Evropě, spíš jako někde v sovětským svazu. Mrzí mě to. Ale tak si aspoň dělám radost malýma věcma, v tom jsem dobrá. Koupila jsem si nový obal na telefon, už pár let si ho dávám sama v lednových výprodejích, a vždycky od Ideal of Sweden. Jsou prostě krásný. Letos jsem si vybrala takový masivní, protože mi ten telefon pořád někde padá, tak ať aspoň padá do měkkýho. Navíc má okraj kolem foťáčku a chrání sklo před poškrábáním, a to zlatý kolečko je zároveň stojánek.  A samozřejmě dobrý kafe, to mě dokáže vždycky trochu zachránit den. Taky mám novej diář. Nedatovaný Doller se mi loni úplně neosvědčil, tak jsem letos vybrala klasiku a zahloubila jsem si do něj dřevěnou samolepku se svým logem.  Obojí to je z – no, říkají tomu cruelty fr...

Naše dítě je neznaboh, to má po mě. Prostě se nenechá pokřtít a nenechá. Na sobotu jsme měli naplánované už asi pošesté odložené křtiny, farář na značkách, slovenská kmotra s rodinou sbalený kufr, ale Kuba v pátek v noci dostal horečku. Už mě to vůbec nepřekvapuje, spíš obdivuju lidi, co se i s malými dětmi něco odváží plánovat a do diáře si věci, které mají být třeba za měsíc, píšou PROPISKOU!   No takže jsem využila nečekaně volný den (ano, maroda dostal na krk muž) a vyrazila jsem si do Prahy koupit jednak nějaký materiál, jednak si vyřídit nějaké pracovní věci a pak si taky prostě jen tak odpočinout. Daly jsme si s Maruškou kávu a chill  (jo, my totiž neodpočíváme, ale chillujeme) v kavárně, prošly se po Letné a šly jsme na running sushi, to měla jako náplast za to, že nepřijede na víkend dlouho a s nadšením očekávaná teta a sestřenice.  Ta mi mimochodem večer psala, jak si ty Kubíčkovy křtiny užila, protože vzala auto a vyrazila to se svýma holkama roztočit do R...

Prý už rostou, tak jsme vyrazili taky zkusit štěstí. Našli jsme přesně DVĚ houby.  Ale bylo to dobrý. Nadechnout se lesního vzduchu v dešti. Postavit domeček, natrhat jeřabiny a dát si pivo a polívku v super vesnický hospodě.   Zítra každopádně musíme zas, protože dopoledne s Kubíčkem jsou dlouhý a pracovat se s ním nedá. A hlavně, hlavně prý rostou! To mi ale teda řekněte, kde.  Jinak podvečery a večery trávím v dílně. Bylo by to super, kdybych už nebyla v pět nebo v šest, když se tam konečně dostanu, fyzicky utahaná a duševně lehce vymletá. Myslela jsem si, že můj druhej džob bude psychorelax, protože budu pracovat hlavně rukama, jenomže ono musíte přemýšlet i při tý ruční práci! Ale ne že bych chtěla kverulovat. Je to boží, dělat si to po svým. A vyrábět věci pro lidi, kteří sami dělají parádní oblečení/dorty/muziku/zážitky.  Takže krátké foto okénko. Kinkule šije nádherný oblečení a já díky ní objevuju slow fashion i pro děti. Protože její střihy jsou rostou...

Každý rok si říkám, že začnu s dárkama už v září. Většinou to dopadne stejně, jako letos: ještě pro nikoho nic nemám, ale pro sebe už jsem si objednala dvoje boty a kurz moderní kaligrafie. Což znamená, že teď zase nemám na ty dárky! Každopádně kurz proběhl v neděli a protože furt něco vyrábim , žejo, řekla jsem si, že prostě nutně potřebuju umět hezky psát. Kurz vedla Tereza Floriánová z Psaní je hraní a trval něco přes čtyři hodiny. Dostali jsme písanku a učebnici, kaligrafické fixy a učili jsme se pěkně od začátku, jako v první třídě: nejdřív jednotlivé tahy, z nich skládat písmena a z nich slova.  Je to vlastně hrozně jednoduchý, jak jsme se dozvěděli, akorát prostě musíte psát, psát a psát, až se vaše ruka vypíše. A ta abeceda je úplně jiná než ta, kterou jste se učili v první třídě.  Taky vám to připomíná obligátní fotky z první třídy? Anička v lavici?  Bylo to moc hezký odpoledne, ale říkala jsem si, že mi to stejně asi nebude platný, protože se to dá naučit jedin...