pilina & hoblina

... za jeden víkend?  Odvolit (jen já, protože Erik je Slovák). Rozebrat kuchyňskou linku a nadávat ve čtyřech jazycích (Erik). Pobalit brusle, oteplovačky, čepice, rukavice, šály a svetry, tablety, mlíčka, plínky a autíčko i s popelářem a vyklidit pole směr jih (já + děti). Vyměnit podlahu v kuchyni a obýváku (náš skvělý pan Malát s Erikovou asistencí). Jít na vycházku zámeckým parkem se čtyřmi vodítky, třemi alpakami, dvěma dětmi a jedním malinkatým štěnětem border kolie. Masopustní průvod! :) Zleva: Diego, Esmeralda, Maruška a Bella. Moje oblíbené lamy. Naplánovat si trhy, kreativní dílny a novou řadu suvenýrů a dřevěných šperků na blížící se turistickou sezónu. Dát si opulentní anglickou snídani. Sejít se s věrnými zákaznicemi a spontánně si s místními připít v hosdpodě na výsledek voleb.  Stát poprvé v životě na bruslích (Kubíček). Nechat si přejet dva prsty bruslí a zakrvácet zámeckou kavárnu (Maruška). Přijet domů s obvázaným dítětem a radovat se z nové podlahy. ...

Naše dítě je neznaboh, to má po mě. Prostě se nenechá pokřtít a nenechá. Na sobotu jsme měli naplánované už asi pošesté odložené křtiny, farář na značkách, slovenská kmotra s rodinou sbalený kufr, ale Kuba v pátek v noci dostal horečku. Už mě to vůbec nepřekvapuje, spíš obdivuju lidi, co se i s malými dětmi něco odváží plánovat a do diáře si věci, které mají být třeba za měsíc, píšou PROPISKOU!   No takže jsem využila nečekaně volný den (ano, maroda dostal na krk muž) a vyrazila jsem si do Prahy koupit jednak nějaký materiál, jednak si vyřídit nějaké pracovní věci a pak si taky prostě jen tak odpočinout. Daly jsme si s Maruškou kávu a chill  (jo, my totiž neodpočíváme, ale chillujeme) v kavárně, prošly se po Letné a šly jsme na running sushi, to měla jako náplast za to, že nepřijede na víkend dlouho a s nadšením očekávaná teta a sestřenice.  Ta mi mimochodem večer psala, jak si ty Kubíčkovy křtiny užila, protože vzala auto a vyrazila to se svýma holkama roztočit do R...

Prý už rostou, tak jsme vyrazili taky zkusit štěstí. Našli jsme přesně DVĚ houby.  Ale bylo to dobrý. Nadechnout se lesního vzduchu v dešti. Postavit domeček, natrhat jeřabiny a dát si pivo a polívku v super vesnický hospodě.   Zítra každopádně musíme zas, protože dopoledne s Kubíčkem jsou dlouhý a pracovat se s ním nedá. A hlavně, hlavně prý rostou! To mi ale teda řekněte, kde.  Jinak podvečery a večery trávím v dílně. Bylo by to super, kdybych už nebyla v pět nebo v šest, když se tam konečně dostanu, fyzicky utahaná a duševně lehce vymletá. Myslela jsem si, že můj druhej džob bude psychorelax, protože budu pracovat hlavně rukama, jenomže ono musíte přemýšlet i při tý ruční práci! Ale ne že bych chtěla kverulovat. Je to boží, dělat si to po svým. A vyrábět věci pro lidi, kteří sami dělají parádní oblečení/dorty/muziku/zážitky.  Takže krátké foto okénko. Kinkule šije nádherný oblečení a já díky ní objevuju slow fashion i pro děti. Protože její střihy jsou rostou...

Nosit brýle je in. Brýle nosí každej, dokonce i ti, co nemusí. A tak jsem po letech uznala, že i já, starej krtek se skoro sedmi dioptriema, bych už taky mohla občas místo čoček nasadit brýle. Zatím si zvykám, stejně jako moje okolí. A cítím, jak se očím ulevilo.  To bych se na ten bordel podívala! Moje dospívání v devadesátkách, coby jediný brejlatý holky ve třídě, bylo těžký. Je super, že se brýle přestaly považovat za vadu na kráse, a – už zase – je z nich módní doplněk. A když už teď jedu v tomhle trendu, zašla jsem si na výstavu Brejle a okuliare (potrvá do 3. dubna) do chebského Retromusea.  Projekt byl poprvé v menším formátu představen loni na Designbloku, kde mu odborná porota udělila cenu za mimořádný počin. Jedním z hlavních cílů výstavy je upozornit na tvorbu Jaroslava Trubače, který mezi lety 1964 a 1988 navrhl nejvýraznější typy brýlových obrub, a zasadit jeho dílo do kontextu československého designu. Myslíte si, že barvy jako korálová nebo mint jsou módní až te...

Vždycky jsem milovala snídaně v kavárnách a líně se táhnoucí dopoledne. Kdy by taky ne, žejo. V dobách mého pražského života, navíc bez dětí, to nebylo nic výjimečnýho. Třeba i v rámci pracovního dne.  Dneska je pro mě líný dopoledne bez dětí a ve velkoměstské kavárně něco téměř nadpozemskýho. Luxus. Už i ty kamarádi, se kterýma jsem vysedávala, se nějak rozprchli bůhvíkam. Třeba Zuzka, moje snídaňovo - kávičková parťačka, kámoška, kterou jsem asi tři roky neviděla. Pořád byl někdo z nás těhotnej, po porodu, pak přišla korona a tak. Včera večer mi ale Zuzka napsala, že má volný víkend a jestli se dneska nesejdeme v našem oblíbeném rodinném bistru na kraji Prahy. Bez dětí. Na brunch. Brunch! To slovo už mi zapadlo někam dozadu do slovníku.  A jak jsme si to užily! Ráno jsem sedla do auta skoro tak, jak jsem vylezla z postele, bez make-upu, bez dlouhýho vybírání, co na sebe. Jedu přece jen na kraj Prahy, to je skoro jako u nás na venkově... V sobotním provozu jsem tam byla za 40...

Tyhle mikrovýlety na jednu noc, kousek od domova, mám moc ráda. Dopoledne jsme se ještě rozhlíželi z Černé věže v Klatovech a odpolední kafe už jsem si vychutnávala zpátky doma na terase, s nohama na stole. Maruška bude mít tenhle týden narozeniny, a tak to měla jako výlet s překvapením. Na neděli jsme měli naplánovanou Techmanii v Plzni, což se ukázalo jako šťastná volba, protože celý den propršel. Techmania mi přijde super alternativa ke všem těm dinoparkům a Mirákulům. Má to nějakou přidanou hodnotu, není to tak lobotomický a baví to děti i dospělý. Jako pár hodin mezi vřeštícíma dětma mi stačilo, ale nemůžu říct, že by to bylo utrpení, jako třeba v klasických zábavních parcích. Tady se alespoň něco dozvíte.  ... a taky tu mají místa, kam se pod záminkou poslouchání nějakých zajímavých věcí můžete pohodlně zašít. ... a Černého Entropu, kterou jsem až teď viděla naživo. Musela jsem se smát, jak se už před dvanácti lety  trefil s Brexitem a s chybějící Velkou Británií . ...