den jako korálek

Po tomhle moje tělo i duše prahly. Včera jsme s kamarádkama využily krásnýho počasí a šly se cournout do parku. Seděly jsme tam tři hodiny na sluníčku a kecaly, nechtělo se nám domů. To byl vyloženě balzám na duši. 

Připadala jsem si zase úplně normálně, jako člověk, tvor společenský. Dokonce jsem vylezla z legín a tílka, mojí uniformy posledních x měsíců, oblíkla jsem si šaty a namalovala jsem se. Obě kamarádky chodí do práce a mají už velký děti, a tak jsme se bavily prostě úplně normálně. Jo holt kombinace mateřská a lockdown člověka poznamená. Tohle je pak úplný osvěžění. 

Večer, když jsem dorazila domů, uchozená a příjemně unavená, nastal takovej ten prchavej okamžik štěstí. Kuba spal v kočáru, sluníčko zapadalo a ptáci zpívali. Bylo mi líto se zavřít doma, ještě jsem nechtěla, ještě jsem potřebovala ten krásnej večer prožít do posledního paprsku. A tak jsme si s mužem a sklenkou vína sedli na schody v předzahrádce. Ulice už byla úplně tichá, jen ty ptáci. Bosý nohy jsem si hřála na schodech, který byly letos poprvý rozpálený od toho, jak do nich celej den peklo slunce. A jen tak jsme seděli, koukali a plánovali, co kam zasadíme, co kde předěláme, a kam pojedeme v létě. 

A dýchali ten nádherně vlahej vzduch jarního večera. 

Ach, víc takových dnů!