Po tomhle moje tělo i duše prahly. Včera jsme s kamarádkama využily krásnýho počasí a šly se cournout do parku. Seděly jsme tam tři hodiny na sluníčku a kecaly, nechtělo se nám domů. To byl vyloženě balzám na duši.
Připadala jsem si zase úplně normálně, jako člověk, tvor společenský. Dokonce jsem vylezla z legín a tílka, mojí uniformy posledních x měsíců, oblíkla jsem si šaty a namalovala jsem se. Obě kamarádky chodí do práce a mají už velký děti, a tak jsme se bavily prostě úplně normálně. Jo holt kombinace mateřská a lockdown člověka poznamená. Tohle je pak úplný osvěžění.
Večer, když jsem dorazila domů, uchozená a příjemně unavená, nastal takovej ten prchavej okamžik štěstí. Kuba spal v kočáru, sluníčko zapadalo a ptáci zpívali. Bylo mi líto se zavřít doma, ještě jsem nechtěla, ještě jsem potřebovala ten krásnej večer prožít do posledního paprsku. A tak jsme si s mužem a sklenkou vína sedli na schody v předzahrádce. Ulice už byla úplně tichá, jen ty ptáci. Bosý nohy jsem si hřála na schodech, který byly letos poprvý rozpálený od toho, jak do nich celej den peklo slunce. A jen tak jsme seděli, koukali a plánovali, co kam zasadíme, co kde předěláme, a kam pojedeme v létě.
A dýchali ten nádherně vlahej vzduch jarního večera.
Ach, víc takových dnů!
Taky bych potřebovala nějaký takový den, ale popravdě, nakopl mě i jeden jediný den v práci, kdy jsme se s kolegyněmi viděly naživo a ne přes monitor! A očekávám krásné slunečné jaro a léto a tolik večerů venku, že nás to přestane bavit. No, a ten věneček je nádherný!!!
OdpovědětVymazatJo bude to krásný jaro a léto a bude nám dobře! Děkuju, věnečky jsem dělala na velikonoční trhy, ty ale teď nejsou. Zase mám ale víc času chodit s kámoškama do parku, a to se počítá.
OdpovědětVymazat