pilina & hoblina

Tenhle týden jsem musela dvakrát do Prahy, a protože Maruška má jarní prázdniny a miminko má prázdniny pořád, naložila jsem do auta kočár, dečky, svačinky, polštářky, tablet, knížky, lahvičky a hromadu dalších věcí a jako Hujerovi jsme vyrazili do města. Pracovní věci jsem si odbyla tak bleskově, že jsem nemusela tu svou školku ani vyndavat z auta, a pak už jsme vyrazili za Rychlými šípy do úzkých a tajemných stínadelských uliček. Znáte tuhle hru? Hráli jste?  V uličkách Starého Města musíte pátrat po 25 předmětech ze stínadelské trilogie. Najdete je ve výlohách obchodů, za okny domů, na fasádách a podobně.  Je to naprosto skvělý! Já na Rychlých šípech vyrůstala, hltala jsem nejdříve komiksy a pak knížky, a strašně jsem toužila mít svůj vlastní klub podobný tomu jejich. Klubovnu, výpravy a dobrodružství. Když jsem poprvé četla Záhadu hlavolamu a úryvky z Tleskačova deníku, úplně mě to dostalo.  A co teprve další dvě knížky ze stínadelské trilogie! Ach! Když umřel Bublina, brečela jsem

Když jsme začali rekonstruovat dům, na koupelnu se pořád nějak nemohlo dostat. Nejdříve byla důležitá kuchyně, abysme mohli vůbec fungovat. Potom kotel, okna a zateplení, abysme byli v teple a neprotopili majlant. Pak milion drobnějších věcí. Všechno se postupně dělalo, jen koupelna byla pořád taková popelka. Potřebovala totiž renovovat kompletně, a tím pádem to chtělo větší jednorázovou investici. A tak se to pořád odkládalo, protože byla sice hnusná, ale všechno tam tak nějak fungovalo.  Dispozice zůstaly stejné. Koupelna je tak malá, že co se týká rozmístění, vlastně nebylo co vymýšlet. Předloni na podzim jsme konečně dali dohromady nějaký peníze a tak se začalo. Jestli jsme někde na domě měli problémy s řemeslníky, tak to bylo právě tady. Napsala jsem v životě hromadu článků o tom, jak si vybrat dobrou firmu a co všechno si ohlídat ve smlouvě, a pak udělám všechno přesně tak, jak se to nemá. Díky tomu rekonstrukce dost drhla, spoustu věcí se předělávalo a ve finále ještě víc prodra

Připadám si jako na horách. Kopce sněhu, azuro, ski resort Raná hlásí ideální podmínky pro lyžaře, bobisty, skialpinisty i matky táhnoucí korbičku od kočáru na sáňkách.  Soukromé kluziště Ohře Louny je připraveno na hokejový zápas i piruety.  Po dlouhé době jsme tenhle víkend nikam nemuseli, nic neměli domluveno. Ani žádná práce mi nehořela. Což se hodilo, protože v sobotu jsem nebyla schopná, navzdory tomu naprosto dokonalýmu počasí, vylézt z domu. Dohnala mě asi únava z posledních dnů, kdy jsem měla pocit, že musím být hrozně efektivní. Takže jsem nakonec celou sobotu zůstala zcela defektivní v posteli s bolestí v krku a četla jsem si.  Naučila jsem se poslouchat svoje tělo, a když mi říká, že je unavený, věřím mu a nebojuju s ním. Osvědčilo se to – ve finále je lepší dát si den dva pauzu, než skončit na 14 dní s antibiotiky a angínou. Takže po včerejším válení jsem se dnes probudila jako znovuzrozená. A protože facebook je plnej bruslařů, nemohli jsme jinak, než si taky najít svůj k

Sněhu po kolena a pořád padá. Ráno dobrá bojovka, odházet auto, vyjet z dolíčku na čtvrtý pokus. Odvézt Marušku do školy. Ve městě úplná apokalypsa, ale vtipná, auta kloužou, lidi kloužou, sníh je nový téma ranních small talk u kávového okýnka, protože o covidu už se nikdo bavit nechce.  Kočár je nepoužitelnej. Dneska jsem šla s balíkama na Zásilkovnu takhle: Maruška přišla z družiny, hodila batoh do pokoje, oblíkla oteplovačky a šla s kamarádkama sáňkovat. Tak to má být. Svět je ještě v pořádku.  Jinak nemůžu říct, že bych se poslední dny nudila. V sobotu jsme fotily další Sluníčko, tentokrát už jarní. Maruška už se chová jako úplná profesionálka, i když se jí nechce, nahodí úsměv alespoň pro objektiv. Ale celkově jí to hrozně baví, i přes ty předpubertální manýry. V neděli se za náma přijel podívat na otočku kamarád Lukáš. Na jeho počest jsem udělala pořádnou snídani a užili jsme si, že se po dlouhý době zase vidíme naživo. Vím, že návštěvám teď doba moc nepřeje, ale už je to fakt dl