poprvé

Jsem v časopise! Ne, že by to po osmnácti letech práce v médiích bylo poprvé. Ale je to asi prvně, co čtu svoje jméno v titulku a ne v kreditu v ohybu stránky. 

Březnové Marianne bydlení představuje pilinu & hoblinu v tipech redakce. Klasicky se tam vešla jen tak desetina z toho, o čem jsme si s báječnou redaktorkou Mirkou Vernerovou povídaly. Papír je nemilosrdnej. Popisuju tam svoje začátky, jak jsem si myslela, že mám nakoukáno z časopisů a vyrábět věci ze dřeva bude strašně snadný. A jak jsem se sakra spletla. Že dřevo je živý materiál a dělá si co chce. Jo, tak o tom se přesvědčuju každý den znova. Nejvíc se bojím, že se někdo ozve s reklamací, třeba že mu dřevo popraskalo nebo se překližka začala prohýbat. Taky se bojím, že jsem moc drahá. Nebo moc levná. Nebo málo originální. Nebo moc kýčovitá. Prostě pořád o něčem pochybuju. 

Ze stránky v časopise mám ohromnou radost. Mám za sebou v té opačné roli řadu rozhovorů malých i velkých, a každý zpovídaný člověk se chová trochu jinak. V zásadě se ale dělí na tři typy. 

První dává redaktorovi úplně volnou ruku. Nakonec, když si přečte výsledek, je nadšený a vděčný. Nemění nic, maximálně nějakou faktickou chybu a rozhovor projde na první dobrou. Vynáší vás do nebes ještě i po letech, když se náhodou někde potkáte. 

Druhý si to přečte, je v pohodě, poděkuje, pochválí. Změní pár drobností a na druhý pokus je většinou hotovo. Obě strany jsou spokojeny, že všechno proběhlo, jak má. 

Třetí typ je typ extrémně důležitý. Svět by se bez něj netočil. Všude byl a někde i dvakrát. Během rozhovoru sám (!) zavolá několika kamarádům nebo kolegům a řekne jim s výčitkou v hlase, ať ho teď nevyrušujou, protože právě dává rozhovor. Když mu (nebo jí, to je úplně jedno) pošlete k autorizaci text, což je přitom vyloženě vaše dobrá vůle, je nespokojený s každou druhou větou. Kterou přitom sám vyslovil. Neví sice, jak to říct/napsat jinak, ale ví, že tohle se mu nelíbí. Vaše nové návrhy se mu taky nelíbí. Může vám ale další desítky minut vyprávět o sobě, sobě a zase sobě. Když se to ale pokusíte vyjádřit psanou formou, zase je to blbě. Když konečně rozhovor s takovým člověkem odejde do tisku, otevřete flašku. 

Jo a ještě jedna zkušenost. Čím důležitější člověk a větší osobnost, tím je skromnější, příjemnější a pohodovější. Lidi, který v životě něco opravdu dokázali, nemají potřebu si honit ego před novináři. Nebo kýmkoliv. Ráda vzpomínám třeba na rozhovor s Evou Jiřičnou. Nebo s CEO nadnárodní korporace, který měl diář nacpaný k prasknutí, ale stejně byl milej, neformální a dal mi tolik času, kolik jsem potřebovala.

Tolik ze života redaktorky. No a pak ať se mi někdo diví, že se radši zavřu v dílně. Se dřevem, který nemá ego. Má ale duši.

Ale je pravda, že naprostá většina lidí jsou typ č. 1 a 2. Trojek jsem za svojí kariéru zatím zažila jen pár. Nejde na ně zapomenout, ale mnohem radši vzpomínám na všechny ty báječný lidi, který jsem díky svojí práci poznala a pořád poznávám. 

Jinak březnové Marianne bydlení je fakt krásný. Moc se mi líbí proměna dětského pokoje s originálními schody na horní postel od Janičky Vařechové. Rozhovor scénáristky a spisovatelky Lucie Konečné, kterou tady snad ani nemusím představovat, s designérkou Denisou Bartošovou, kterou tady snad ani nemusím představovat. Teda není to úplně rozhovor, je to spíš takovej myšlenkovej tok, kterej Lucie zachytila.

V trafice ještě nějaký Denisy, Lucie, piliny i hobliny mají, tak vám tady chci nenápadně naznačit, že máte v příštích dnech dobrý důvod vyjít si na špacír. Krásný víkend!