Přeskočit na hlavní obsah

poprvé

Jsem v časopise! Ne, že by to po osmnácti letech práce v médiích bylo poprvé. Ale je to asi prvně, co čtu svoje jméno v titulku a ne v kreditu v ohybu stránky. 

Březnové Marianne bydlení představuje pilinu & hoblinu v tipech redakce. Klasicky se tam vešla jen tak desetina z toho, o čem jsme si s báječnou redaktorkou Mirkou Vernerovou povídaly. Papír je nemilosrdnej. Popisuju tam svoje začátky, jak jsem si myslela, že mám nakoukáno z časopisů a vyrábět věci ze dřeva bude strašně snadný. A jak jsem se sakra spletla. Že dřevo je živý materiál a dělá si co chce. Jo, tak o tom se přesvědčuju každý den znova. Nejvíc se bojím, že se někdo ozve s reklamací, třeba že mu dřevo popraskalo nebo se překližka začala prohýbat. Taky se bojím, že jsem moc drahá. Nebo moc levná. Nebo málo originální. Nebo moc kýčovitá. Prostě pořád o něčem pochybuju. 

Ze stránky v časopise mám ohromnou radost. Mám za sebou v té opačné roli řadu rozhovorů malých i velkých, a každý zpovídaný člověk se chová trochu jinak. V zásadě se ale dělí na tři typy. 

První dává redaktorovi úplně volnou ruku. Nakonec, když si přečte výsledek, je nadšený a vděčný. Nemění nic, maximálně nějakou faktickou chybu a rozhovor projde na první dobrou. Vynáší vás do nebes ještě i po letech, když se náhodou někde potkáte. 

Druhý si to přečte, je v pohodě, poděkuje, pochválí. Změní pár drobností a na druhý pokus je většinou hotovo. Obě strany jsou spokojeny, že všechno proběhlo, jak má. 

Třetí typ je typ extrémně důležitý. Svět by se bez něj netočil. Všude byl a někde i dvakrát. Během rozhovoru sám (!) zavolá několika kamarádům nebo kolegům a řekne jim s výčitkou v hlase, ať ho teď nevyrušujou, protože právě dává rozhovor. Když mu (nebo jí, to je úplně jedno) pošlete k autorizaci text, což je přitom vyloženě vaše dobrá vůle, je nespokojený s každou druhou větou. Kterou přitom sám vyslovil. Neví sice, jak to říct/napsat jinak, ale ví, že tohle se mu nelíbí. Vaše nové návrhy se mu taky nelíbí. Může vám ale další desítky minut vyprávět o sobě, sobě a zase sobě. Když se to ale pokusíte vyjádřit psanou formou, zase je to blbě. Když konečně rozhovor s takovým člověkem odejde do tisku, otevřete flašku. 

Jo a ještě jedna zkušenost. Čím důležitější člověk a větší osobnost, tím je skromnější, příjemnější a pohodovější. Lidi, který v životě něco opravdu dokázali, nemají potřebu si honit ego před novináři. Nebo kýmkoliv. Ráda vzpomínám třeba na rozhovor s Evou Jiřičnou. Nebo s CEO nadnárodní korporace, který měl diář nacpaný k prasknutí, ale stejně byl milej, neformální a dal mi tolik času, kolik jsem potřebovala.

Tolik ze života redaktorky. No a pak ať se mi někdo diví, že se radši zavřu v dílně. Se dřevem, který nemá ego. Má ale duši.

Ale je pravda, že naprostá většina lidí jsou typ č. 1 a 2. Trojek jsem za svojí kariéru zatím zažila jen pár. Nejde na ně zapomenout, ale mnohem radši vzpomínám na všechny ty báječný lidi, který jsem díky svojí práci poznala a pořád poznávám. 

Jinak březnové Marianne bydlení je fakt krásný. Moc se mi líbí proměna dětského pokoje s originálními schody na horní postel od Janičky Vařechové. Rozhovor scénáristky a spisovatelky Lucie Konečné, kterou tady snad ani nemusím představovat, s designérkou Denisou Bartošovou, kterou tady snad ani nemusím představovat. Teda není to úplně rozhovor, je to spíš takovej myšlenkovej tok, kterej Lucie zachytila.

V trafice ještě nějaký Denisy, Lucie, piliny i hobliny mají, tak vám tady chci nenápadně naznačit, že máte v příštích dnech dobrý důvod vyjít si na špacír. Krásný víkend! 

Komentáře

  1. Ani, a ty jsi jako zpovidana byla jednička, dvojka, nebo trojka? Tipuji... trojka?


    (Hahaha :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Hele, to musí říct redaktorka. Problém totiž je, ze trojky si většinou myslí, že jsou jedničky 🙈

    OdpovědětVymazat
  3. Aničko, gratulace veliká ! Časopis Marianne bydlení mám moc ráda, kamarádka ho odebírá a pak ho dává mě. Ale bydlí v Praze a kdoví kdy se uvidíme, tak si ho v pondělí koupím a ráda si celý časopis i rozhovor přečtu. Zdraví Lenka
    www.babilenka.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Leni, myslím že neuděláte chybu, tohle číslo se fakt povedlo. Zdravím a jdu virtuálně zaskočit se kouknout, co nového o vás :)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

únorový fňukání

Ten únor mě fakt nebaví. Každý rok mi to hnusný počasí vadí víc a víc a to rozplizlý období mezi Vánocema a prvním pivem na zahrádce bobtná a bobtná do větších rozměrů. Už nutně potřebuju jaro. Pořád mám silný cukání vzít Kubu a ujet někam do tepla. Ale stav účtu ani práce mi to nedovoluje, aspoň ne teď hned.  Tak aspoň že tenhle týden svítilo. A tak si spřádám plány. Na to, co si letos vylepšíme v Arnoštkovi a kam vezmu děti na výlet. Tenhle týden jsem už nevydržela a v největším mrazu jsme jeli vyzkoušet, jak se nám bude sedět u novýho stolečku. Byl to nečekaně super zážitek, našli jsme ukrytou louku se starým včelínem, vyplašili stádo srnek a potkali kolonii datlů. Takhle zblízka a v takovém počtu jsem je neviděla a hlavně neslyšela od dětství.  Máme stoleček. A bordel v autě, ale nebojte, to do jara uklidíme. Vidíte datla? Napočítali jsme jich osm. Na to, kam zas vyjedu se stánkem a jaký nový zajímavý lidi potkám. Chystám toho hodně! Trhy, dětské dílny a nově taky tvůrčí dílny pro

jak jsme už zase neměli křtiny

Naše dítě je neznaboh, to má po mě. Prostě se nenechá pokřtít a nenechá. Na sobotu jsme měli naplánované už asi pošesté odložené křtiny, farář na značkách, slovenská kmotra s rodinou sbalený kufr, ale Kuba v pátek v noci dostal horečku. Už mě to vůbec nepřekvapuje, spíš obdivuju lidi, co se i s malými dětmi něco odváží plánovat a do diáře si věci, které mají být třeba za měsíc, píšou PROPISKOU!   No takže jsem využila nečekaně volný den (ano, maroda dostal na krk muž) a vyrazila jsem si do Prahy koupit jednak nějaký materiál, jednak si vyřídit nějaké pracovní věci a pak si taky prostě jen tak odpočinout. Daly jsme si s Maruškou kávu a chill  (jo, my totiž neodpočíváme, ale chillujeme) v kavárně, prošly se po Letné a šly jsme na running sushi, to měla jako náplast za to, že nepřijede na víkend dlouho a s nadšením očekávaná teta a sestřenice.  Ta mi mimochodem večer psala, jak si ty Kubíčkovy křtiny užila, protože vzala auto a vyrazila to se svýma holkama roztočit do Rakouska, když teda

radosti všedních dní

Nic moc, tyhle začátky roku. Dny jsou krátký a šedý a všechno jde ztuha.  Včera velký zklamání – oligarcha zproštěn viny. Chce se mi zvracet. Přijde mi to, že to celou naší zemi vrhá zpátky do středověku. Vůbec si nepřipadám jako v civilizovaný Evropě, spíš jako někde v sovětským svazu. Mrzí mě to. Ale tak si aspoň dělám radost malýma věcma, v tom jsem dobrá. Koupila jsem si nový obal na telefon, už pár let si ho dávám sama v lednových výprodejích, a vždycky od Ideal of Sweden. Jsou prostě krásný. Letos jsem si vybrala takový masivní, protože mi ten telefon pořád někde padá, tak ať aspoň padá do měkkýho. Navíc má okraj kolem foťáčku a chrání sklo před poškrábáním, a to zlatý kolečko je zároveň stojánek.  A samozřejmě dobrý kafe, to mě dokáže vždycky trochu zachránit den. Taky mám novej diář. Nedatovaný Doller se mi loni úplně neosvědčil, tak jsem letos vybrala klasiku a zahloubila jsem si do něj dřevěnou samolepku se svým logem.  Obojí to je z – no, říkají tomu cruelty free vegan leath