přátelé, který jsem neviděla

Vždycky jsem milovala snídaně v kavárnách a líně se táhnoucí dopoledne. Kdy by taky ne, žejo. V dobách mého pražského života, navíc bez dětí, to nebylo nic výjimečnýho. Třeba i v rámci pracovního dne. 

Dneska je pro mě líný dopoledne bez dětí a ve velkoměstské kavárně něco téměř nadpozemskýho. Luxus. Už i ty kamarádi, se kterýma jsem vysedávala, se nějak rozprchli bůhvíkam. Třeba Zuzka, moje snídaňovo - kávičková parťačka, kámoška, kterou jsem asi tři roky neviděla. Pořád byl někdo z nás těhotnej, po porodu, pak přišla korona a tak. Včera večer mi ale Zuzka napsala, že má volný víkend a jestli se dneska nesejdeme v našem oblíbeném rodinném bistru na kraji Prahy. Bez dětí. Na brunch. Brunch! To slovo už mi zapadlo někam dozadu do slovníku. 

A jak jsme si to užily! Ráno jsem sedla do auta skoro tak, jak jsem vylezla z postele, bez make-upu, bez dlouhýho vybírání, co na sebe. Jedu přece jen na kraj Prahy, to je skoro jako u nás na venkově... V sobotním provozu jsem tam byla za 40 minut i s tankováním. 

To jsme my, krasavice inteligentní. Na starý a rozmazaný fotce, protože dneska jsme tolik mluvily, že jsme vůbec nefotily.

Než jsme si řekly aspoň to nejdůležitější (zdaleka ne všechno), ráno se přehouplo do odpoledne. Jak mi to chybělo! Kde jste, moje holky? Proč se už skoro nevídáme? Budu s tím muset něco udělat. 

Další kamarád, kterýho jsem několik let neviděla, je Lukáš. I přes to, že jeho kapela vždycky jednou za rok hraje v pivovaru tři sta metrů od našeho baráku. Blíž už to fakt nejde... loni jsem se prostě nedokázala zvednout z gauče. Letos jsem se polepšila a konečně jsme se viděli. Takovej záblesk starých dobrých časů to byl. 

On trochu zešedivěl, já přibrala pět kilo, ale pořád to bylo stejně fajn jako za studentských let.

Přijeli nám zahrát pod ty naše kopce středohorský, až skoro do obýváku, a stejně jsem měla co dělat, abych se tam doploužila. Hanba mi. Příště budu stát na značkách už na předkapelu!

Strašně si toho času, strávenýho s přátelema, vážím. Protože ho je málo, vyloženě si ho hýčkám. A než jsem dopsala tenhle blog, zastavila se u nás moje máma. Vyprávěla mi, jak nedávno zabila večer na grilovačce, na který nechtěla být, s lidma, se kterýma nechtěla trávit čas. Jen proto, že je v tu chvíli s tátou nedokázali odmítnout. Nechtěli být neslušný, došlo k situaci, ze který se nedalo vyvlíknout a pak se tam pár hodin vyloženě trápili. Všichni to známe. A to si myslím, že je důležitý, se v životě naučit: nemarnit čas s lidma, který nám nic nedávají. I za tu cenu, že způsobím faux pas, když řeknu na rovinu „promiň, ale já nechci.“ Ve finále je to stejně úleva pro všechny zúčastněné.

S blížící se čtyřicítkou se v tom dost zlepšuju a dostávám se do podobných situací už jen zřídka. Možná jsem pár lidí ztratila, ale přátelé zůstali a ty si držím. 

Zajímalo by mě, jak to máte vy. Umíte odmítnout? Vyvlíknout se z „kamarádství,“ o který vlastně nestojíte a nic vám nedává, spíš bere? A co když se to stane v rámci rodiny? Že ale dneska filozofuju, co?