doba lednová

Dlouho jsem nepsala. Nejdřív protože Vánoce, a všechen ten šrumec okolo, a pak prostě nějak nebyla nálada. Dny se tak podivně rozplizly ve svojí jednotvárnosti. Každý den stejný: ráno vypravit Marušku do školy, pak domů, na procházku s kočárem, domů vařit, uspat Kubu, do dílny nebo něco udělat doma, mezitím zas pro Marušku. Ve dveřích si jenom vyměnit základní informace s mužem. Odpoledne  nekonečný buzerování dětí. Pojď sem, nedělej to, netahej za to, spadne to na tebe. Ukliď si pokoj, udělej si úkoly, jdi hrát na piano, nebuď pořád na mobilu. 

Už mě to zmáhá!

Na okně mi vykvetla myrta. Vypadala už, že to zabalí, ale pak se obalila květy a novými lístky. Snad do léta přežijeme všichni i s myrtou.

Do toho teď máme všichni čtyři covid. Vím, vím, je to trapný, pořídit si ho až teď, když už ho má úplně celej národ. 

Takže do sebe doma narážíme a těšíme se, až to všechno skončí, Maruška půjde do školy a Erik do práce. 

Ale máme i svoje malý radosti. 

Hrajeme hry. V sobotu poker, včera Carcassone. Postavili jsme hodně věcí z lega, složili všechno puzzle a udělali jsme město ze všech hraček, co Kuba dostal k Vánocům: s vláčkodráhou, silnicí s autíčkama a značkama, farmou se zvířátky i zoo s dinosaury. 

Na Netflixu se objevila třetí řada Po životě. Na to jsme čekali celou zimu! Akorát je to ještě smutnější než ty dvě předchozí řady. A to jsme teprve u třetího dílu, tuším, že to ještě nabere obrátky. Nebo oprátky? 

I když zasmějete se taky, to zase jo. Ricky je prostě nepřekonatelnej.

No dobře, ale teď už mě zas pusťte ven, prosím!