pilina & hoblina

Z prodlouženého víkendu jsme vytěžili maximum. Po výletu do Krušných hor jenom s dětmi jsme v úterý, tentokrát už v plném počtu, jeli ještě na Kokořínsko. Prolezli jsme skalní bludiště skrz naskrz a ve vesničce Ráj jsme si dali super oběd. Pak jsme šli na Pokličky a od nich vycházkou do Náckovy rokle. Bohužel vám neřeknu, proč se tak jmenuje - v lese jsme sešli ze správné cesty a po pár kilometrech jsme se rozhodli vrátit stejnou cestou zpátky k parkovišti, protože už jsme nechtěli riskovat, že se nám Kuba, který spokojeně chrupkal v nosítku, vzbudí a spustí daleko od auta. Jít s řevem pár kiláků někde po silnici se nám fakt nechtělo. Takže znovu k Pokličkám a těch 314 schodů zase pěkně sešlapat zpátky dolů.  Kokořínské pokličky vznikly zvětráváním pískovcových skal, kdy tvrdší horní vrstva s obsahem železa lépe odolává erozi než spodní skály. Postupně se prý spodek celý rozpustí a pokličky se zřítí dolů do údolí. ... a jo, je to hodně schodů. I tak to ale byl super výlet. Když jsm...

Konečně už to u nás vypadá zase trochu normálně a ne jak v polním lazaretu. O víkendu jsem vyvezla děti do hor, aby si nabraly do hrudních košíčků trochu toho vzduchu.  Bylo nádherně, takže mi bylo jasný, že na Božím Daru bude víc lidí než v Praze na náplavce, ale stejně jsme vyrazili na Ježíškovu cestu. Naštěstí je okruh dost dlouhý a cesta dost široká, aby ty lidi pojmula, ale byly to tentokrát fakt davy. Jinak je to ale báječná procházka lesem, která je schůdná/sjízdná (s kočárem i na kolech) po celý rok, je akorát dlouhá - kratší verze 6 km a delší 13 km - a plná zábavných zastávek pro děti.  Navíc má strategicky umístěný kiosek v polovině cesty, kde si můžete dát teplou polívku nebo třeba super domácí borůvkový koláč s drobenkou. A nakonec, když děti splní úkoly na všech Ježíškových zastávkách a vyzvednou si v informačním centru odměnu, nastane čas odměny i pro vás: zapadnete do hospůdky, dáte si pivo a nějakou dobrotu, třeba svíčkovou. Pak se dostaví příjemný pocit ...

Tak já bych řekla, že podzim už můžu považovat za zahájenej. Máme všechno, co se k takovýmu podzimu hodí:  Květináč s vřesem... dýňovou polívku z vlastní úrody a pečenou kachnu s boží nádivkou... svíčky a k nim samozřejmě čajíčky... a taky angínu, tu hlavně. Nevíme ale, jestli to náhodou není mononukleóza. Doktoři si to myslí, ale taky to neví, protože zatím se nepovedlo Kubu nabrat. Spíš nechápu, jak se to může u takovýho prcka povést. Když mu dneska sestřička rejdila jehlou v žíle, ze který nic neteklo, a on žalostně řval, trpěla jsem s ním.  Dětí prý mají v ordinaci každý den několik desítek. Nevím, jestli to souvisí s tím, že byly díky všem karanténám a lockdownům dlouho izolovaný a přišly o svojí přirozenou imunitu, ale když jsem ráno v sedm nakráčela do čekárny, vypadalo to tam jak na pohotovosti v amerických seriálech, kde je furt plno, všichni chrchlají a sténají a čekají celej den, až na ně přijde řada.  Přihodilo se ale i pár pěkných věcí. Byla jsem, už potřetí,...