Tak nakonec se toho narozkového překvapení zúčastnil Erik a já hlídala. Maruška má, jako snad všechny holky v tomhle věku, už nějakou dobu období koní. Chce se o ně starat, chce na nich jezdit a až bude velká, samozřejmě je bude chovat.
Vidíte ty mraky, jo?
Na dorty si nepotrpí, ale domácí maxi donuty, to je jiná!
Tak zatím jsme jí alespoň vzali na vyjížďku na nedaleký ranč. Samozřejmě bylo celý den hezky. Samozřejmě, sotva jsme prošli branou ranče, spustil se jemný deštík. Samozřejmě, sotva nasedli na koně a zajeli za první zatáčku, strhla se průtrž mračen. A samozřejmě si v autě zapomněli nepromokavý bundy.
Ale nakonec to byla jen přeháňka, cestou stihli ještě i uschnout a Maruška byla nadšená, že konečně se projela na koni krajinou, a ne jen tak trapně dokolečka, protože to je pro malý děti, žejo.
Velký zážitek to byl. Teď chce strašně mít koně. Jak jinak.
Takže spokojenost veliká. Člověk by řekl, že tím jsou narozeniny oslavený, ale kdepak, ještě nás v září čeká oslava s kamarádkama a naše hvězda má speciální přání: stezku odvahy. Za tmy. Jako jsem ráda, že dává přednost zážitkům před dárkama, ale... je to náročný s těma dětma. Doufám, že Kubíček se spokojí k narozeninám s vláčkem a dinosaurem nebo tak něčím.
Já jsem si sice nezajezdila, ale udělala jsem si volný večer a vydala jsem se do lounského archivu na projekci filmu Čhadar, cesta po řece z festivalu Jeden svět. Byl to dokument o nebezpečných cestách studentky Cchangjang do školy stezkou po zamrzlé řece v himalajském Ladáku. Film moc pěknej, ale asi ještě zajímavější pro mě byla prohlídka Daliborky, budovy archivu. Jde o z architektonického hlediska nejlépe dochovaný středověký městský dům v Lounech.
Viděli jsme toho hodně. Nádherný renesanční dům od sklepa (základy už ze 13. století) až po unikátní roubenou místnost, ve které se scházeli Mladočeši...
...nebo třeba spoustu starých knih a dokumentů ohromné historické hodnoty. Tady zrovna pergamen s pečetí Karla IV.
Byla to komorní akce se strašně příjemnou atmosférou a lidma, který mám ráda. Tyhle akce mě hrozně baví. Dala jsem si závazek, že navzdory únavě a lenosti občas nějakou tu vernisáž nebo výstavu vymetu. Protože rodina je základ, práce je důležitá, ale kamarády prostě všichni potřebujeme.
Káča Suchá pořádá v Lounech Jeden svět už řadu let. Každý rok s tím má hromadu starostí, nadává, že už se na to příště vykašle, ale stejně se další rok zase sebere a jde do toho znova. Díky, Káčo! Jo a Plazík (vpravo), ten si otevřel u sebe doma, v bývalém řeznickém domku v nedaleké Peruci, galerii. Až sem pojedete na výlet, musíte Galerii u Plazíka navštívit. Určitě vám rád ukáže i babiččinu kuchyňku, krásně zachovalou tak, jak vypadala na začátku minulého století.
Koně jedou i u nás, naštěstí zatím hlavně jako téma knížek a obrázků. Překvapení super! A Louny se mi líbí čím dál víc, takovou budovu archivu leckdo nemá!
OdpovědětVymazat