Dny plynou. Jinak to neumí. Každý rok si říkám, že prožiju advent v klidu a bez honění a každý rok mi to nevyjde. Většinou jsem poslední roky měla uzávěrky v časopisech. Teď, když žádnou uzávěrku nemám, mám zase miminko. A vlastní výrobu. To je mý další miminko.
S adventním trhem u nás v parku to bylo do poslední chvíle nejisté, ale nakonec to klaplo. Já stihla dolepit šperky, rozbalit improvizovanej stánek (to pruhovaný je klouzačka z Maruščiny staré postele), lidi přišli i navzdory dešti a dokonce nakupovali. Viděla jsem se po čase se spoustou známých. Byl to úplnej balzám na tu mojí extrovertní část osobnosti. Ta introvertní se těšila, až si dá doma panáka a přikryje se vlněnou dekou. A pak, v podvečer, když se rozsvítil stromeček a celej náš krásnej výstavní pavilon, hlavní vlna lidí opadla a já si na chvíli sedla, přišla ta chvilka, kdy mi bylo hrozně dobře. A, světe div se, vánočně!
Je to dvojitej nášup toho hezkýho – tenhle týden první zoubek a první rozbalení stánku na trhu. A i toho blbýho a únavnýho – tenhle týden několik nocí skoro beze spánku. Zub a když to nebyl zub, tak to bylo stání v dílně do tří do rána. Lepení, vypalování, broušení, balení. Čas dělím mezi spaní, krmení a práci. Když si chci dopřát nějakej luxus, třeba epilaci nohou, musím si je rozdělit na sektory a epilovat po pětiminutových částech, který se mi povede někam vecpat. Ale teda nestěžuju si, mám, co jsem chtěla. A aspoň není čas moc přemýšlet nad touhle divnou dobou. Nebo sledovat média.
Dneska mám po víc než týdnu chvíli klidu a úplně prázdnej dům. Je tu hroznej bordel, ale byla bych blázen, kdybych tuhle převzácnou chvilku trávila vykládáním myčky a nakládáním pračky! Doprostřed toho bince jsem posadila svůj oschlej adventní věnec, zapálila na něm tři svíčky a postavila si na kafe. A když se trochu ztlumí světla, není ta hora nádobí okolo dřezu tak vidět.
Do toho všeho dneska v největší hoňce mezi vyzvedáváním Marušky ze školy, nákupama a řešením jedné větší zakázky, telefon. Nabídka nádherné práce (teď myslím té novinářské), která by mi nádherně zapadla do mého konceptu s hračkami a výrobou. Velká tvůrčí svoboda. Ale už by to bylo docela našponovaný a samozřejmě první datum tiskárny už je daný a hodiny už tikají. Bojím se, že když to vezmu, nebude už moc časová rezerva na nepředvídatelný události. Na život, kterej si člověk prostě nemůže nalajnovat. Zase na druhý straně je to úplně jak nějaký znamení, že se to takhle načasovalo. Mám o čem přemýšlet.
Komentáře
Okomentovat