když prší

Miluju květen. Miluju i deštivý květen, když prší tak dlouho, že se na loužích dělají bubliny. Na zahradě úplně slyším, jak se stromy a kytky blaženě nadechujou. Pohled na plný sudy a zelenou trávu mi dělá radost. 

A nikam nemusím, protože celej den prší, a nemám výčitky, že dnes neudělám svůj krokovej limit. A když mi to přece jen nedá a vyjdu alespoň na malou procházku, dýchám ten luxusní voňavej vzduch a park, jindy plnej lidí, mám jenom pro sebe. Já a ještě jeden zmoklej běžec, kterýmu to asi taky nedalo.

Řeka začíná trochu zrychlovat, tak snad z toho nebude povodeň. Tu už jsme tu pár let neměli a letos bych se ani nedivila, na horách je ještě plno sněhu. Každopádně si dnešek užívám. Když jsem bydlela v Kalifornii, tyhle deštivý dny mi strašně chyběly. Pořád bylo nádherně, slunečno, jediná voda byla ve čtyři ráno z umělýho zavlažování. A já měla pocit, že musím furt někde být, něco dělat. Protože by byl hřích ty nádherný dny promarnit. A pak, po dvou měsících, se obloha konečně zatáhla, ochladilo se na patnáct stupňů a trochu zapršelo. A já zůstala celej den v posteli a koukala na filmy. 

A proto jsem ráda, že žiju v tomhle mírným podnebním pásmu. To střídání počasí potřebuju. Holt hygge s pletenou dekou a svíčkama se dělá těžko, když je venku třicet ve stínu a za oknem místo vloček poletujou kolibříci. 

Dobře nám tu je.