opečovávat svojí bublinu

Už několik dní je u nás tma. A když slunce na chvíli vyleze, je pro změnu zase zima. Soustředím se na hezký věci v mojí bublině, protože venku toho moc nevidím. Jo a zrovna sněží! Ale víkend přinesl pár pěkných momentů, to zase jo.

Tak třeba jsme, v těch pár minutách, kdy zrovna nebylo kolem nuly, nafotili na terase další Sluníčko s dárkem pro maminky. Pózoval už i Kuba, což bylo jako udržet na jednom místě pytel blech. Vyfotit to tak, aby se oba usmívali, nebyli rozostřený, nedrželi ten svůj výrobek nakřivo a tou pokaženou stranou dopředu, to bylo něco, při čem jsem se i navzdory začínajícímu orkánu zapotila. Děti jsou vůbec těžká disciplína. Pamatuju si, jak při focení ve staré škole jel náš produkční 20 kilometrů do nejbližší lékárny pro Nurofen, protože Maruška řvala jako tur, že jí bolí zoubek. Než se vrátil, bylo samozřejmě po bolesti. 

Taky jsem v sobotu dělala na krásný zakázce. Paní si objednala nejdřív dvě reflexní brože s jezevčíkem. Když jí přišly, volala, že jsou super a že by si chtěla objednat dalších deset, ale s italským chrtíkem, protože je chová a vystavuje. Tak jsme vymýšlely, jak budou vypadat. Měli být s růžovými brýlemi, protože se na svět prý potřebujeme dívat růžově. No není to krásný?

Pak si ještě přiobjednala domeček a prkýnko s věnováním. Protože tím udělá radost svým blízkým, a to ji těší ze všeho nejvíc. Včera, když jsem ten velkej balík balila, úplně jsem se s ním mazlila. Mám fakt upřímnou radost, že někoho potěším. 

Povedla se i příjemná procházka a taky nedělní ráno pomalý a líný, jak ho máme rádi. Dobře nám je, navzdory všemu. Ty hezký chvíle si prostě musíme hýčkat a nesmíme si je nechat vzít.