Celým světem hýbe jedno jediné téma: koronavirus. A já mám svoje vlastní téma: porod. Musím se smát: já, která se od narození první dcery potýkám se strachem z bacilů, tak silným, že jsem to musela řešit s psycholožkou, budu rodit na vrcholu pandemie smrtícího viru. Je to tak absurdní, že už se vlastně jen směju tý ironii. Když se vám zhmotní váš největší strach, většinou zjistíte, že to není zas až tak hrozný. Že horší je ten strach, než realita samotná.
Těhotenství a pandemie, to je kombinace, která prověří vaši psychiku. Ne že bych měla na vybranou. Foto: Jiří Ondrák
A má to i spoustu vedlejších pozitivních efektů. Třeba ten, že jeden velký strach vytěsní spoustu těch menších: nějak ani neřeším, jak dopadne porod, jestli budu kojit, jestli budeme oba zdraví, jak to tam zvládnu bez muže... prostě mě jen zajímá, jak do tý nemocnice přijít, odbýt si to a co nejrychleji zase vypadnout. Jasně, všechno mělo být jinak, ale co už. Prostě to tak je a chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech.
Jinak tempo se nám teď neskutečně zpomalilo. Učení doma zvládáme zatím celkem se ctí, stejně jako manželův home office. Jsem vlastně ráda, že v tyhle chvíle, kdy mi někdy je fakt úzko, je mám pořád okolo sebe. Samozřejmě, že mě občas oba neskutečně štvou a ponorka je i u nás, ale každý den taky vidím, jak mám skvělýho partnera i dítě a jak je důležitý táhnout v kritických chvílích za jeden provaz. Odložit hádky na jindy. Protože teď na blbosti fakt není prostor. Občas to samozřejmě přeteče, hormony taky udělají svý a já si pobrečím, ale je to takový očistný. Vybulím se, udělám si nějakej uklidňující čaj a jedeme dál, protože jinak to ani nejde.
Tyhle moje lásky mě drží nad vodou. Tady spolu pečou pagáče.
Tahle nedobrovolná izolace má ale i svoje světlý stránky: náš dům vzkvétá a zahrada si libuje. Dostalo se i na zákoutí, která jsme dlouho „neviděli.“ Probrala a přeorganizovala jsem spíž, uklidili jsme i v dílně a Erik pokácel dvě přerostlý tůjky před domem, který mi v předzahrádce vadily, co jsme se nastěhovali. Nachystala jsem výbavičku pro mimino, složila postýlku a zasázela kytky. A dokonce jsem dneska tak po třiceti letech obarvila vajíčka, společně s Maruškou. Každý den něco.
Barvy na vajíčka jsou teď nedostatkový zboží, a tak jsme zkusily přírodní klasiku s cibulovými slupkami a červenou řepou.
Výsledek barvení mě docela mile překvapil, hlavně cibule. Ta řepa taková šedorůžová, taky pěkná a dá se do ní vyškrábat obrázek. Dort jsem nepekla, je to boží limetkový cheesecake z místní kavárny.
A tady je mých pět tipů, jak se z toho nepo.rat:
1. Chodíme ven. Každý den, bez ohledu na počasí. Do lesa, na louku, do polí. Maruška většinou na kole a my jen tak pomalým tempem za ní.
2. Každý den udělám něco doma nebo na zahradě. Jednu věc, kterou jsem už dlouho odkládala. Umyju ledničku, uklidím poličku, zasadím něco do skleníku.
3. Sleduju online koncerty. Nejvíc Vypsanou fixu, která teď hraje každý víkend ze zkušebny.
4. Spím. Je to divný, ale mám pocit, že když se celej svět zastavil, můžu se zastavit i já. Ráno žádný vypravování do školy. Poslední týdny spím navzdory obřímu břichu tak sladce a hluboce, že mi to bude fakt chybět.
5. Každý den pracuju. I když už nepíšu a nemám před sebou žádný uzávěrky, projekt Pilina & Hoblina nezahálí. Připravujeme nový výrobky, web i eshop. Snažím se i blogovat, ale přiznávám, že v týhle divný době na to úplně nemám náladu.
Přeju vám, abyste zůstali zdraví, normální a nezbláznili se. Aby vás tahle záležitost finančně nepoložila. Aby bylo dobře i všem vašim blízkým. A abychom si všichni užili hezký jaro a léto.
Těhotenství a pandemie, to je kombinace, která prověří vaši psychiku. Ne že bych měla na vybranou. Foto: Jiří Ondrák
A má to i spoustu vedlejších pozitivních efektů. Třeba ten, že jeden velký strach vytěsní spoustu těch menších: nějak ani neřeším, jak dopadne porod, jestli budu kojit, jestli budeme oba zdraví, jak to tam zvládnu bez muže... prostě mě jen zajímá, jak do tý nemocnice přijít, odbýt si to a co nejrychleji zase vypadnout. Jasně, všechno mělo být jinak, ale co už. Prostě to tak je a chcete-li Boha rozesmát, povězte mu o svých plánech.
Jinak tempo se nám teď neskutečně zpomalilo. Učení doma zvládáme zatím celkem se ctí, stejně jako manželův home office. Jsem vlastně ráda, že v tyhle chvíle, kdy mi někdy je fakt úzko, je mám pořád okolo sebe. Samozřejmě, že mě občas oba neskutečně štvou a ponorka je i u nás, ale každý den taky vidím, jak mám skvělýho partnera i dítě a jak je důležitý táhnout v kritických chvílích za jeden provaz. Odložit hádky na jindy. Protože teď na blbosti fakt není prostor. Občas to samozřejmě přeteče, hormony taky udělají svý a já si pobrečím, ale je to takový očistný. Vybulím se, udělám si nějakej uklidňující čaj a jedeme dál, protože jinak to ani nejde.
Tyhle moje lásky mě drží nad vodou. Tady spolu pečou pagáče.
Tahle nedobrovolná izolace má ale i svoje světlý stránky: náš dům vzkvétá a zahrada si libuje. Dostalo se i na zákoutí, která jsme dlouho „neviděli.“ Probrala a přeorganizovala jsem spíž, uklidili jsme i v dílně a Erik pokácel dvě přerostlý tůjky před domem, který mi v předzahrádce vadily, co jsme se nastěhovali. Nachystala jsem výbavičku pro mimino, složila postýlku a zasázela kytky. A dokonce jsem dneska tak po třiceti letech obarvila vajíčka, společně s Maruškou. Každý den něco.
Barvy na vajíčka jsou teď nedostatkový zboží, a tak jsme zkusily přírodní klasiku s cibulovými slupkami a červenou řepou.
Výsledek barvení mě docela mile překvapil, hlavně cibule. Ta řepa taková šedorůžová, taky pěkná a dá se do ní vyškrábat obrázek. Dort jsem nepekla, je to boží limetkový cheesecake z místní kavárny.
A tady je mých pět tipů, jak se z toho nepo.rat:
1. Chodíme ven. Každý den, bez ohledu na počasí. Do lesa, na louku, do polí. Maruška většinou na kole a my jen tak pomalým tempem za ní.
2. Každý den udělám něco doma nebo na zahradě. Jednu věc, kterou jsem už dlouho odkládala. Umyju ledničku, uklidím poličku, zasadím něco do skleníku.
3. Sleduju online koncerty. Nejvíc Vypsanou fixu, která teď hraje každý víkend ze zkušebny.
4. Spím. Je to divný, ale mám pocit, že když se celej svět zastavil, můžu se zastavit i já. Ráno žádný vypravování do školy. Poslední týdny spím navzdory obřímu břichu tak sladce a hluboce, že mi to bude fakt chybět.
5. Každý den pracuju. I když už nepíšu a nemám před sebou žádný uzávěrky, projekt Pilina & Hoblina nezahálí. Připravujeme nový výrobky, web i eshop. Snažím se i blogovat, ale přiznávám, že v týhle divný době na to úplně nemám náladu.
Přeju vám, abyste zůstali zdraví, normální a nezbláznili se. Aby vás tahle záležitost finančně nepoložila. Aby bylo dobře i všem vašim blízkým. A abychom si všichni užili hezký jaro a léto.
Komentáře
Okomentovat